Otázka autokefality ukrajinské pravoslavné církve zdaleka přesahuje hranice církevního života. Prezident Petro Porošenko ji charakterizoval jako zásadní věc nejen pro nezávislost a národní bezpečnost své země, ale i pro světovou geopolitiku. Z historického hlediska měla dle Porošenka přinést "pád třetího Říma jako nestarší koncepce Moskvy nárokující světovládu". Pravoslavná církev Ukrajiny (PCU), které autokefalitu neboli samostatnost v roce 2019 udělil konstantinopolský patriarcha, však zatím pouze přeskupila rozštěpení ukrajinského pravoslaví, poněvadž pravoslavná církev podřízená moskevskému patriarchátu na Ukrajině nadále působí a vznik PCU odsuzuje. PCU ale zároveň značně zamíchala kartami na komplikované ukrajinské náboženské scéně, v rámci pravoslavného světa i v dlouhodobém rusko-ukrajinském sporu, neboť její vznik se bytostně dotýká identit obou národů.
Zápas o uznání autokefality neboli nezávislosti na Moskvě pro ukrajinskou pravoslavnou církev skutečně nebyl a není jevem pouze církevním nebo jenom náboženským. Zasahuje národní vědomí i politiku, ba geopolitiku v celém východoevropském prostoru, odráží se v něm přítomnost i minulost. Minulost někdy hodně vzdálená, ze sklonku desátého století, neboť kořen sporu spočívá v odlišných interpretacích odkazu Kyjevské Rusi a jejího křtitele knížete Vladimíra I. Velikého. Publikace přináší detailnější rozbor zejména ukrajinské náboženské i politicko-náboženské a církevní reality, hlavních aktérů, jejich koncepcí i vizí.