Staročeská bible, tedy ucelený překlad kanonických knih Starého i Nového zákona do našeho národního jazyka, byla dotvářena v poslední třetině 14. a na začátku 15. století v lucemburských Čechách. Na sto dvacet dochovaných rukopisných památek tohoto textu svědčí i ve svých zlomcích o jejím výjimečném postavení pro rozvoj spisovné češtiny. Svým kulturním významem i dochovaným rozsahem patří mezi nejpozoruhodnější rukopisy Staročeská bible Česká bible Hlaholská, kterou do hranaté charvátské hlaholice, uctívaného slovanského písma, přepsali čeští mniši pražského kláštera Na Slovanech (Emauzského). Podle místa, kde byl rukopis druhého dílu moderní vědou objeven, je nazývána též biblí Vyšebrodskou. Zlomky tohoto tří nebo čtyřsvazkového díla, dokládající úplnost českého hlaholského rukopisu bible, již byly čtenářsky zpřístupněny, nyní je badatelům z oboru českého jazyka a literatury, biblistiky a kulturní historie prvně předkládána jeho nejpodstatnější ucelená část.