Francie měla od 19. století otevřenou náruč pro zahraniční přistěhovalectví. Obyvatelé českých zemí netvořili žádnou výjimku i oni hojně využívali nabízenou příležitost. Každý migrační proud ústící do francouzských měst i venkova představuje jedinečný stav při vytváření sociálních vztahů mezi imigranty. Je přetrvávajícím napětím mezi potenciálem původního domova, odkud migranti odcházeli, a potenciálem země, kam se stěhovali a kde hledali svůj nový domov. Fyzický přesun člověka z jedné země do druhé byl sice jen vnějším přemístěním několika věcných potřeb, které posloužily k překonání momentální změny způsobu existence po přesídlení. Následovalo však další dlouhodobé přemísťování součástí a jednotlivin původního domova, které se odehrávalo více v myslích lidí a nebylo již jen věcmi, které se vešly do zavazadel na cestu.

O neviditelném přesouvání původního českého domova do francouzského prostředí, které se vleklo za migranty, a o zpětných vazbách na domov kdesi v české kotlině se pokouší pojednat tato kniha. Při hledání motivů a smyslů přesídlení jednotlivců a při popisu charakteristiky kultury dvou domovů dospívá práce k tezi o bipolaritě přirozené touhy člověka po svobodě na jedné straně a druhé straně o nezbytné míře zodpovědnosti nejen za vlastní osud, ale za osudy těch, které migrant nechal v onom prvním domově.

Text knihy dějově obnáší modelovou situaci moderního českého exulantství, kterou vytvořil rebel Josef Václav Frič. Zastavuje se u individualit zahraničního odboje za první světové války představující například rivalitu malíře Františka Kupky a Edvarda Beneše nebo naopak blízkost Kupky k T. G. Masarykovi či básníku J. S. Macharovi. Skládá respekt vůči činům sochaře Otty Gutfreunda, který navzdory obětavému boji za oba domovy, za český i francouzský, jen shodou náhod unikl trestu smrti. Věnuje se také dalším a dalším desítkám osob, z nichž vybíráme básníka a výtvarníka Jiřího Koláře… (sb)