Smrt dokáže změnit člověku život jedním mávnutím svých černých křídel. Což teprve když je vám čtrnáct let, maminka vám zemře doslova před očima, tatínek se propadá do depresí a nedokáže vám s vaším žalem pomoci, a vy tak máte ještě na starosti mladšího brášku, který si tak trochu truchlí po svém… Německá spisovatelka Stefanie Höfler vypráví v ich-formě silný příběh čtrnáctiletého Bena. Odehrává se během prvního týdne od náhlé smrti Benovy maminky s občasnými reminiscencemi do minulosti. Autorka mistrně popisuje jednotlivé charaktery, proces truchlení od prvotního šoku až po smíření po pohřbu. Ukazuje, že když pomoc nepřichází od truchlící rodiny, je možné ji najít i u kamarádky, která si podobným procesem prošla.

"Brý ráno," zamumlal. "Vyspal ses dobře?" Napadlo mě, jestli někdy přestane i to, že fakt jakákoliv běžná fráze zní tak nevhodně.
To samozřejmě nebyla Janusova vina.
"Ne. Nejdřív jsem se s Prckem vloupával do kaple na hřbitově, abych znesvětil máminu rakev, a pak se mi o ní ještě zdálo."
Janus na mě nechápavě zíral.
"Kecáš? Co že jste to s tou rakví udělali?"
"Vlastně jen pomalovali. Prcek si usmyslel, že by se mámě víc líbila barevná."
Janus se zasmál. "To je borec," zhodnotil akci uznale. "A ty?"
"Já mu pomáhal." Najednou mě naštvalo, že jsem nápad s rakví nedostal sám.