Spočívá smysl dějepisných knih výhradně ve zprostředkování vědění o minulosti? Mohou historici z předchozích století zaujmout dnešní čtenáře, i když poznatky obsažené v jejich pracích již zastaraly? Proč se historie považuje za disciplínu pohybující se na rozhraní vědy a umění? Podobné otázky stály u počátků této knihy. Podnítily jejího autora k tomu, aby analyzoval přední díla českého dějepisectví 19. a první poloviny 20. století. Soustřeďuje se však více na jejich formu než na obsah - v tom je jeho kniha v českém prostředí ojedinělá. Snaží se objevit a utřídit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jejich analýze. Pozoruje, jak historici využívali obrazná pojmenování a rétorické figury, charakterizuje jejich styl, definuje kompoziční řády a postupy, stanovuje hlavní kategorie vyprávění a rozpoznává některé strategie výstavby textu. To mu umožňuje představit české historiky - Františka Palackého, Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Otakara Odložilíka a další - nejen jako vynikající vědce, ale také jako jedinečné slovesné umělce.