Je to knížka o nás a o Bohu, a přece to není klasická učebnice teologie. Je to knížka příběhů z jiného vesmíru, totiž z toho, který je uvnitř nás. A pokud se těmto příběhům podaří, aby se něco probudilo ve vašem nitru, (nebo srdci, nebo duši, říkejte si tomu, jak chcete) a začalo vnímat sebe sama, druhého a lásku kterou nás druzí a Bůh zahrnují, budete cítit něco podobného, jako Honza, jeden z účastníků tábora, které Orko se svými přáteli pravidelně pořádá:

"Nejhezčí zážitek… to nesení hvězdy z Klárčina filmu. V té chvíli jsem vás miloval a přesto nenáviděl. Protože tak silné zážitky - ač jsou kladné - to už není jen radost, obdiv… Nenáviděl jsem vás, že musím plakat, nenáviděl jsem vás za to, že mi bez uvážení předáváte takovou krásu v takovém drobounkém bodě času, ¬ miloval jsem vás za víru ve mne samého…"

A Orko k tomu dodává: "Se mnou je to poslední večer a poslední ráno stejné. Miluji a nenávidím naše táborníky, že se mi tak rychle a snadno dostali pod kůži a do duše, že kvůli nim, jen dospívajícím, musím plakat.