Vzpomínky přední české novinářky Lídy Rakušanové představují otevřenou a nic nepředstírající výpověď o osobním i pracovním životě člověka, v jehož osudu se podobně jako u celé generace vrstevníků odrážely a tak či onak jej formovaly dramatické peripetie dějin druhé poloviny 20. století. Čtenář se z první ruky dozvídá o jednání a názorech známých i méně známých představitelů československého exilu i domácí polistopadové společnosti v často překvapivých souvislostech. Šíře záběru vyprávění přesahuje běžné osobní memoáry - text se stává důležitým dokumentem doby, aniž pozbývá na čtivosti.
Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích studovala až do odchodu do exilu na Universitě Karlově češtinu a dějepis. V letech 1975-1994 pracovala v redakci československého vysílání Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Po návratu pak působila v Českém rozhlase a v České televizi a stala se dlouhodobou pozorovatelkou a komentátorkou transformace české společnosti. V roce 1993 byla oceněna titulem Žena Evropy. Chronologicky pojaté vyprávění začíná roky nesnadného dětství. Středoškolačka Lída pak objevuje sama sebe a začíná se zajímat o celospolečenské dění - zejména v liberální atmosféře druhé poloviny šedesátých let. Po okupaci Československa sovětskou armádou v srpnu 1968 se rozhodla zemi se svým partnerem opustit.
Lída Rakušanová je svrchovaná stylistka, jak však sama přiznává, některé kapitoly se jí nepsaly lehce. Ještě nikdy nebyla ve svém psaní tak osobní, a zároveň se snažila vyvážit ohledy k dosud žijícím osobám se snahou nic důležitého nezamlčet. I líčení trampot a radostí emigrantů je díky tomu velmi živé.
Jako novinářka spolupracovala autorka s legendami české žurnalistiky, jimiž byli Sláva Volný, Milan Schulz nebo Karel Jezdinský, v RFE se seznámila i s významnými spisovateli Josefem Jedličkou a Ivanem Divišem. Věcně popisuje poměry v redakci i vztahy s vedením stanice (bývala to "úmorná zákopová válka o prosazení každého, byť i jen trochu nekonvenčního hlasu nebo nekonformního názoru do vysílání, ať už z undergroundu nebo z Charty 77"), vztahy mezi Čechy a Slováky, do vzpomínkového děje vstupují Karel Kryl a Pavel Tigrid, s nimiž, jakož i s jinými, autorka navštěvuje exilová symposia pořádaná sdružením Opus Bonum a jeho zakladatelem Anastázem Opaskem.
Rakušanová zprostředkovávala kontakty exilu s domácí opozicí a významně tak přispěla k návratu demokracie do Československa. Po roce 1989 se jako již respektovaná novinářka setkávala s řadou osobností politického a společenského života a v proudu vzpomínek mnohé z nich zachycuje ve stručných mikroportrétech.
Knihu provází řada většinou dosud nepublikovaných fotografií; převážně jsou dílem autorčina manžela a celoživotního druha Josefa Rakušana.