Navzdory značné dynamice výzkumu patří problematika exilu stále k tématům, vůči nimž má česká historiografie veliký a nesplacený dluh. Toto konstatování se bytostně týká Austrálie, která je vnímána jako periferie, tedy teritorium neznámé, příliš vzdálené od reprezentativních orgánů exilu, a tudíž s nízkou mírou vlivu na exilovou politiku.
Spletité osudy a činnost českého exilu na teritoriu Západní Austrálie tak zůstávají dosud zcela nedotčeným badatelským polem. Český exil zde byl vystaven velmi specifickým podmínkám, které byly dány jak ohromnou rozlohou tohoto australského státu, tak jeho odlehlostí, řídkým osídlením, málo rozvinutou infrastrukturou a v neposlední řadě i jistou xenofobií (Západo)australanů vůči neanglosaským přistěhovalcům. Kniha je zároveň sondou do mentality menšiny v hraničním teritoriu, sociologickou studií uzavřené komunity i analýzou její nelehké integrace do dominantní australské kultury, která sice měla evropské kořeny, avšak v mnoha ohledech zůstávala českému exilu cizí a neuchopitelná. Text konečně podává i svědectví o duchu první republiky, který, ač násilně přesazen z Evropy, přežíval v Austrálii po dvě až tři desetiletí, než byl v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století přemožen kulturou posrpnové emigrace.

Český exil byl v Západní Austrálii vystaven velmi specifickým podmínkám, které byly dány jak ohromnou rozlohou tohoto australského státu, tak jeho odlehlostí, řídkým osídlením, málo rozvinutou infrastrukturou a v neposlední řadě i jistou xenofobií (Západo)australanů vůči neanglosaským přistěhovalcům.