Duchovnost je jako vrchol hory - představuje velké možnosti, ale také velká nebezpečí.
Podání duchovnosti jako požehnání, jako štěstí, jako záruky toho, že člověk bude dokonalý, a zároveň mírně odmítavý postoj k hmotným hodnotám - to je pohanský, primitivní přístup.
Co se děje s duší, která zapomíná na Boha? Když duše ztrácí potřebu v Nejvyšším, potřebu v lásce, pak si musí najít nějakou alternativu - něco, co bude uctívat. Po lásce je nejvyšší hodnotou duchovnost. Když přestáváme chápat, co je to duše, která spojuje všechny protiklady světa, začneme uctívat duchovnost. Ten, kdo se snaží oprostit od všeho materiálního a usiluje o duchovno, nakonec začne degradovat a v jeho duši se začnou tvořit démonické tendence. Uctívání duchovnosti nevyhnutelně vede ke krachu duchovnosti i krachu budoucnosti.