Přestože se během pontifikátu papeže Františka mluví častěji o větší roli žen v církvi a ženy se dostávají dokonce do řídicích rolí v některých vatikánských nebo jiných církevních úřadech, stále existují tabu, která jsou pro současnou římskokatolickou církev nepřekročitelná a nedotknutelná: hlásání evangelia (kazatelská služba) při liturgii, udělování některých svátostí ženami v prostředích, kam se muži přirozeně nedostanou nebo v nich nejsou přítomni (hospice, zdravotní zařízení, domy s pečovatelskou službou), svěcení žen na jáhenky nebo kněze, ale také třeba jen přítomnost žen na kněžských radách, v biskupských grémiích, v ekonomických úřadech apod. Žena je dnes v západní církvi převážně odsunuta do role naslouchající, poslušné, modlící se a o ničem nerozhodující, skromné „služebnice“. V dlouhém příběhu církve měly však ženy často mimořádně silné postavení, kterého dosáhly takříkajíc na vlastní pěst a vlastními schopnostmi. Řada „silných“ žen začíná první apoštolkou Máří Magdalénou a ženami, které „chodily“ s Ježíšem, ale pokračuje velkými postavami starověku (sv. Helena), středověku (sv. Klára, Kateřina Sienská, Brigita Švédská, Jana z Arku) – a novověku (Terezie z Avily, Terezie z Lisieux, Edita Stein). Zvláštní roli mají v nové době duchovní průkopnice, z nichž některé ani nepřijaly křest, ale svým osobitým přístupem k Bohu a svou přímočarou spiritualitou vyhloubily mimořádně silnou brázdu (Etty Hillesum, Madeleine Delbrel, Simone Weil, z českých žen Vojtěcha Hasmandová, Eliška Pretschnerová, Mireia Ryšková a další). Kniha komentuje silné a inspirativní momenty ze života těchto žen a vytváří mozaiku příběhů a osudů, které by měly podpořit „teologii silného ženství“ v církvi.