Kniha představuje Aristotelovo pojetí člověka jako výraz přesvědčení, že určující podobou skutečnosti jsou konkrétní živé bytosti. Rozdíly mezi těmito bytostmi jsou dány různými druhy činností, které jsou té či oné živé bytosti vlastní a které se promítají přímo do její tělesné stavby. Lidská anatomie je z tohoto hlediska výrazem schopnosti myslet i možností tuto schopnost realizovat. Aristotelův výklad lidské existence má proto dvě neoddělitelné stránky: tematizaci účelu tělesných částí a výklad jejich látkové konstituce. Kniha se věnuje oběma těmto stránkám v pěti kapitolách, v nichž směřuje od tvaru a funkce lidské postavy přes vnímání a představování až k problému myšlení, které samo tělesný půdorys nemá. Zvláštní postavení člověka současně ve středu a na okraji fyzikálního světa dokládá též na vlivném motivu sepětí mezi melancholií a géniem.