Víc než desetiletí shromažďuje Jarmila Fríbová (1987) obrazy a výroky spojené s duchem psychiatrických institucí. Její básnická prvotina je souborem eidetických záznamů, ve kterém se odklání od mnohomluvnosti zpovědi nebo ulpívání na neutěšeném vnějšku. Vytváří skrumáž hledisek, z níž se vydělují hlasy průvodců a skupinové příslušnosti. Dokládají existenci solidarity navzdory dohledu, napříč časem.