Dobytí říše Inků nesporně patří k vrcholům španělské conquisty na jihoamerickém kontinentu. V roce 1532 se poblíž zničeného Tumbesu vylodila výprava o síle 168 mužů. V jejím čele stál Francisco Pizarro, čtyřiapadesátiletý conquistador, který získal svolení španělské koruny pokračovat v objevech a dobývání doposud neznámých oblastí Nové světa. Pizarro stejně jako řada dalších dobyvatelů toužil po moci a bohatství. Shodou okolností vstoupil na území Peru v době, kdy říší Inků zmítal bratrovražedný boj mezi příslušníky vládnoucí dynastie. V Cajamarce se poprvé setkal s Atahualpou, jenž se zmocnil vlády nad impériem. Jejich konfrontace skončila krveprolitím a inkovým zajetím. Ačkoli zajatý panovník nabídl Španělům neslýchaný obnos ve zlatě a stříbře, nakonec byl conquistadory popraven. Pizarro a jeho muži obsadili hlavní město Cuzco, a završili tak pokoření nejmocnější říše v Novém světě. Peru se stalo španělskou kolonií. Dobyvatelé získali bohatství, které překonávalo jejich nejodvážnější představy. Jak mohlo několik stovek mužů ovládnout impérium čítající 10 milionů obyvatel, jemuž nebylo v „Indiích“ rovno? Srazily mocnou říši na kolena heroismus, udatnost, fyzická, technologická a intelektuální převaha Evropanů? Skutečně Inkové rezignovali na jakýkoli odpor a poddali se „nevyhnutelnému“ osudu?