Ač byl Ivo Loos (1934-2009) celoživotní profesí architekt, významně se zapsal i do dějin moderní české dokumentaristiky. Do povědomí veřejnosti vstoupil jako fotograf v šedesátých letech. V roce 1970 debutoval výstavním cyklem Lunaparky /později nazvaný Poutě/ v Malé galerii Československého spisovatele na Národní třídě v Praze. Vystavený cyklus byl výsledkem desetileté práce a vnesl do československé fotografie novou kvalitu. Navzdory narůstající oblibě kinofilmového formátu se Loos neústupně držel formátu čtvercového. Jako architekt vnímal jeho zklidňující účinek na obraz. Tato zdánlivá statičnost dává vyniknout vnitřní dynamice, skryté, nevyslovené, a přece tak bouřlivé. Loose zajímaly hlavně významové vztahy, které vznikají ve vzájemných střetech anonymních lidských postav, tváří, mimiky a gest. Vztahy, v nichž lze vyčíst nejrůznější společenské obsahy. Obyčejnost, prostřednost - to Loos hledal na místech veřejných shromaždišť. Tušil, že právě v nich, v běžnosti životních stereotypů, je obsažena pravda o nás a naší době. Ve svých fotografiích z dalších cyklů i jen započatých sérií dokázal Ivo Loos vystihnout jedinečnost situace a charakter doby. Sestavil sérii "typů", které spoluvytvářely socialistickou všednost. Loosovy fotografie jsou precizními dokumenty, které mohou být vnímány i jako podobenství o životě v diktatuře sedmdesátých let minulého století. A přesto je Loosův pohled na lidskou existenci do značné míry nadčasový. Fotografie mu byla vizuální pamětí a k jejímu hlubšímu významu podotýká, že "má schopnost říct nám, co jsme”. Ivo Loos chtěl vytvořit celkový obraz městské společnosti, svou fotografickou tvorbu však ukončil v roce 1975. Kniha tvoří průřez jeho cykly: Tváře, Češi, Párkaři, Cesty, Poutě a Hřbitovy. Zároveň obsahuje sérii unikátních fotografií vzniku a instalace náhrobku Jana Palacha, na kterém Ivo Loos jako architekt spolupracoval s Olbramem Zoubkem a který byl zanedlouho po instalaci zničen příslušníky StB.