Osobitý charakter prostoru, který nás obklopuje – ať už jej obýváme, nebo se s ním seznamujeme na cestách – vstupuje do naší mysli, promítá se do uměleckých reflexí a stává součástí kolektivně sdílených obrazů a příběhů. Také ty pravděpodobně ovlivňují, jak jej napříště dokážeme sami vnímat. Ve zkoumání vztahu člověka k prostoru se tato kniha zaměřuje především na krajinu, v naprosté většině na krajinu devatenáctého století, kdy se krajinopisné umění rodí a kdy na poli romantismu, realismu a raného modernismu dosahuje svého největšího rozmachu. Teoretický úvod nabízí zamyšlení nad smyslovou percepcí světa, podstatou literárního zobrazení prostoru a nad fenoménem literární krajiny. Na něj navazuje část literárněhistorická, jež přibližuje vývoj krajinopisu od počátků národního obrození a z této perspektivy sleduje záměry konkrétních tvůrců i dobové tendence. Autorskou snahou je nejen nastolení aspektu krajiny jako podstatného hlediska při literárněvědném výkladu, ale i pokus o reinterpretaci některých kanonických děl a připomenutí textů obecně méně známých či zcela neznámých, jež přesto patří do „krajiny české literatury“, přinejmenším díky pozoruhodné práci s literárním prostorem.