Monografie vychází z Giddensova chápání resocializace jako radikální změny, která je spojená s potřebou nové socializace a není nevyhnutně svázaná jen se sociální patologií. V tomto pojetí je resocializace do majoritní společnosti vlastně, v souladu s chápáním WHO, psychosociální rehabilitací. Na základě širšího teoretického rámce vytvořil autor konstrukt sedmi kategorií metod resocializační výchovy, kde výchozím kritériem dělení je míra restrikce, akceptace a podpory v přístupu a práci s klientelou. Jsou to: 1. Metody restrikce (preprimace) a izolace, 2. Regulačně-korektivní metody, 3. Kreativní a sebepoznávací metody, 4. Personálně - vztahové metody, 5. Metody posilování resilience a fixace chování, 6. Metody readaptace a reintegrace do původního prostředí, 7. Metody přípravy původního nebo nového prostředí.