Kniha Mezi jednotou a růzností. Úvod do srovnávací literární vědy, jejíž první vydání Entre lo uno y lo diverso je z roku 1985, shrnuje Guillénovu rozsáhlou profesorskou a vědeckou práci; spojuje informaci o dějinách a problémech srovnávací literatury s vlastním badatelským přínosem, obdivuhodnou erudici s osobním tónem. Upravená verze této knihy, vydaná v roce 2005, byla oceněna Mezinárodní cenou za esej "Caballera Bonalda".

Claudio Guillén (1924-2007) se věnoval srovnávacímu studiu literatury od padesátých let a stal se jednou z největších osobností evropské a americké komparatistiky. Měl k svému oboru výborné životní předpoklady, jeho otec byl básník Jorge Guillén, z plejády velkých španělských básníků Lorkovy generace, matka byla Francouzka; vícejazyčné prostředí se mu rozšířilo v exilu, v Kanadě a pak dlouhodoběji v USA, kam patnáctiletý Claudio Guillén odjel s otcem po porážce španělské republiky. Ve Spojených státech získal kromě školního vzdělání také kultivované intelektuální prostředí španělských republikánů, jako byli básník Pedro Salinas, Francisco García Lorca (bratr Federika), filosof Julián Marías, Américo Castro ad. Kromě francouzštiny a angličtiny ovládal Guillén i němčinu, portugalštinu a italštinu. Za války se jako dobrovolník přihlásil do armády generála De Gaulla, od roku 1943 byl v severní Africe a účastnil se bojů za osvobození Francie. Počátkem padesátých let působil na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. V roce 1953 získal Claudio Guillén doktorát na Harvardově univerzitě a zaměřil se na srovnávací literární vědu; byl profesorem tohoto oboru na univerzitě v San Diegu (1965-1976), v Princetonu a na Harvardu (1978-1985). Hostoval na univerzitách řady evropských a amerických zemí, v Číně a v Japonsku. V roce 1982 se vrátil do Španělska, kde s elánem využil nabídku barcelonské Universidad Autónoma založit katedru srovnávací literatury. Výrazem úcty akademické obce k jeho osobnosti bylo roku 2001 přijetí za člena Španělské královské akademie jazyka. Komparatistikou se Guillén zabýval v celé šíři, speciálněji se zaměřil na teorii literárních dějin; studie k tomuto problému vydával časopisecky a posléze v knižním souboru Literature as System. Essays Toward the Theory of Literary History (1971); až po letech vyšla španělská verze Teorías de la historia literaria (1989). Jako u mnohých komparatistů mu impulsem k srovnávacímu přístupu byla potřeba překonat národní hranice v pohledu na vlastní literaturu: v celé své skvělé mezinárodní akademické dráze se Claudio Guillén vždy vracel k interpretaci španělské literatury v její evropské dimenzi. A studium srovnávací literární vědy ve Španělsku zakládal jako příspěvek k pofrankistickému návratu své země do Evropy. Zvláště rád se nořil do renesanční prózy a poezie, plodem je kniha studií o počátcích španělského zlatého věku El primer Siglo de Oro (1988). K stěžejním pracím Claudia Guilléna patří dále knihy El sol de los desterrados. Literatura y exilio (1995, Slunce vyhoštěnců. Literatura a exil), Europa, ciencia e inconciencia (1997, Evropa, věda a nevědomí) a Múltiples moradas (1998, Mnohočetné příbytky) - za tento soubor komparatistických studií obdržel v roce 1999 španělskou Národní cenu za esej; poslední Guillénovou knihou jsou studie o španělských spisovatelích a myslitelích převážně dvacátého století De leyendas y lecciones (2006, O legendách a lekcích). Na Harvardově univerzitě, kde Guillén zůstal emeritním profesorem, vyšla kniha v angličtině The Challenge of Comparative Literature (1993). Claudio Guillén využil svou mimořádnou znalost světové literatury i v ediční praxi: řídil ediční řadu Amerických spisovatelů, edici Klasiků v nakladatelství Alfaguara (o překlad Sternova Tristrama Shandyho požádal svého mladého přítele Javiera Maríase, dnes světoznámého spisovatele, který za něj v roce 1979 dostal Národní cenu za překlad), v poslední době vedl Knižnici světové literatury v nakladatelství Espasa. Zemřel náhle ve svém madridském bytě 27. ledna 2007 uprostře