V knize povídek Moje zlatá řemesla vypráví Ivan Klíma příběhy své i příběhy lidí, které potkává. Jeho "zlatá řemesla" jsou buď klukovské sny stát se malířem (Malířská povídka) nebo strojvůdcem (Řidičská povídka), či skutečná zaměstnání, ke kterým je autor přiveden nucenou ztrátou svého řemesla spisovatelského (Archeologická, Posílkářská a Zeměměřičská povídka). V Pašerácké povídce se pašují knihy a myšlenky. Všechno, co Klíma vypráví, ho inspiruje ke vzpomínkám na příběhy minulé, k úvahám o smyslu věcí i dějů a zejména o pošetilosti "člověka inženýrského věku", který rve přírodě jedno tajemství za druhým, a spěje tak k svému zániku.