Kniha odkrývá komplikované vztahy českých a slovenských komunistických spisovatelů se stranickým establishmentem v letech 1963–1968. Autor se zaměřuje na jednotlivé kauzy, jež je možno považovat za neuralgické body tehdejší oficiální kulturní politiky i za neoddiskutovatelné předpoklady reformního procesu Pražského jara 1968. Na jejich pozadí současně sleduje myšlenkový vývoj reformně smýšlejících spisovatelů. Zaznamenává proměny jejich postojů vůči aktuální politice stranického vedení Antonína Novotného i Alexandra Dubčeka, věnuje se vnitřní názorové diferenciaci uvnitř Svazu československých spisovatelů a představuje tuto organizaci jako důležitou nátlakovou skupinu s nemalým politickým i společenským vlivem. Pojetí Jana Mervarta zároveň přesahuje ryze národní vymezení tématu a soustředí se na rozdíly v přístupu slovenských a českých spisovatelů k vlastním politickým elitám. Nabízí tak odpověď na otázku po příčinách odlišné povahy společenských procesů v obou částech republiky na konci šedesátých let. Je totiž zřejmé, že ačkoliv reformní proces vykazoval v českých zemích a na Slovensku podobné tendence, jednoznačná časová ani tematická paralela mezi Prahou a Bratislavou prakticky neexistovala. Autor se nicméně vymezuje vůči zažitému schématu založenému na české „demokratizaci“ a slovenské „federalizaci“ a usiluje o zachycení vnitřní logiky liberalizačního procesu, která byla v českých zemích i na Slovensku determinována odlišným historickým i kulturním vývojem.