Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní a kolektivní paměti i přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“. Milan Ohnisko