Kniha sleduje antropologický zájem o Balkán - od prvních výzkumů jihoslovanské zádruhy přes poválečná zkoumání urbanizace a kolektivizace až po studium postsocialismu či komunistické nostalgie. Autorka se zaměřuje na to, jaké otázky si antropologové zabývající se Balkánem kladli, jak byl Balkán konstruován v antropologické imaginaci a čím výzkumy na Balkáně přispěly k rozvoji antropologické teorie. Zároveň se snaží odpovědět na otázku, čím se antropologický přístup liší od lokálních badatelských tradic a jak antropologie přispěla k poznání Balkánu. Řada fenoménů a institucí, jež byly popsány na Balkáně, se stala součástí širšího antropologického vědění. Patří mezi ně například transhumantní pastevectví Karakačanů či Vlachů, duchovní příbuzenství (kumstvo) v Srbsku a Bulharsku, krevní msta popsaná na počátku 20. století v severní Albánii a Černé Hoře či koncept cti a studu analyzovaný v oblasti Středomoří. Balkán byl také jednou z oblastí, kde se realizoval návrat antropologie "domů". Byly to právě výzkumy na Balkáně, které přispěly k diskusím o možnostech antropologie Evropy, o terénním výzkumu ve vlastní společnosti či obecně o antropologickém zkoumání moderních komplexních společností. Všem těmto tématům se autorka - mj. na základě vlastních terénních výzkumů - v knize věnuje.