Křesťanská pokora či zatracení, sadismus či metamorfózy pohanských témat: s pomocí analýzy čtyř deskových maleb Sandra Botticelliho, ilustrujících jednu Boccacciovu povídku, odhalíme, jak se u tohoto velkého malíře nahota splétá s krutostí a krása s neklidem, přičemž jeho dílo čerpá své základní postupy ze snu a z fantasmatu.

Díky erudovaným exkursům do dobových teoretických i literárních textů francouzský filosof a historik umění Georges Didi-Huberman poukazuje na něco, co označuje jako "hybridní charakter" italské renesance. Na její charakteristické propojování vysokého a nízkého, ideality a tělesnosti, kterému ovšem neuniká ani Botticelliho Venuše. Ba právě naopak, slavný akt Zrození Venuše se Didi-Hubermanovi stává východiskem reflexe a záminkou k polemice s tradičním pojetím tohoto obrazu jakožto ztělesnění "ideální nahoty", oproštěné od jakýchkoli tělesných konotací. Vlastní smysl teoretického gesta je "otevření Venuše". Slavný akt se otevírá nejrůznějším dobovým referencím, které velkou měrou komplikují představu Botticelliho jako idealistického umělce. V exemplární podobě je toto otevření předvedeno prostřednictvím konfrontace Zrození Venuše a enigmatické sérii čtyř obrazů, nazvané Příběh Nastagia degli Onesti, na níž je lidské tělo naopak zcela doslova otevřeno, tj. rozpáráno, a předvedeno ve své fyziologické "beztvarosti".