První knižní vydání souboru nalezeného v pozůstalosti a tvořeného krátkými texty: prózami, básněmi v próze a úvahami. Ladislav Dvořák svou literární tvorbu pro dospělé čtenáře od počátku sedmdesátých let průběžně komponoval do tří celků, z nichž vznikla básnická sbírka Hle nyní (tiskem v souborném vydání básní: Praha, Český spisovatel 1994), povídkový cyklus Šavle meče (tiskem naposledy v souborném vydání próz: Praha, Torst 1998) a konvolut krátkých úvah a prozaických záznamů Sentence (tiskem Revolver Revue č. 41/1999). Žádný z těchto tří tematicky i motivicky souvztažných souborů nedospěl do autorsky „definitivní podoby“ a každý z nich zůstal torzem vyvíjejícího se rozsáhlejšího záměru, který přerušila autorova předčasná smrt. Tato skutečnost se však týká pouze rozsahu jednotlivých celků a jejich uspořádání, nikoli jednotlivých básní, povídek a záznamů v dochovaných verzích autorovy „poslední ruky“. Dvořákův spisovatelský um, podepřený integritou životní a tvůrčí zkušenosti, se totiž v tomto téměř triptychu uplatňuje naplno – um ve smyslu verše Františka Halase obracejícího se k Boženě Němcové: „Vy uměla jste umět neuměti“, i maximy, již zformuloval Jan Lopatka nad dílem Jana Hanče: „Umět psát ne­zna­me­ná dát ně­co lé­pe ne­bo hůř dohroma­dy, ale umět ne­se­jít z ces­ty za kaž­dým pro­fán­ním hla­sem. Zna­me­ná to te­dy pře­de­vším být scho­pen tu­to ces­tu tu­šit. Zna­me­ná to, pa­ra­dox­ně vza­to, neumět vlast­ně mno­ho vě­cí, obá­vat se pro­fán­ní do­ved­nos­ti...“. V textech každého z Dvořákových tří souborů se nápadně projevuje autorova orientace k prolínání odlišných druhových či žánrových poloh, k přecházení z jedné do jiné, k propojování námětových a motivických souvislostí i k výrazové zkratce, v níž se pevně ukotvený, zemitý a stále oproštěnější lyrismus ústrojně kloubí s dějově-epickou drobnokresbou a úvahou, v jejímž středu stojí naléhavá starost o člověka. Ladislav Dvořák v těchto různorodých textech – charakteristických výrazovou ostrostí, lapidárností a skloubením svobodné, osobitě něžné veselé noty s trpkým sarkasmem – dosahuje zralé syntézy zobrazované hmatatelné skutečnosti, životního času (chronos), s realitou, která zachycuje celkový pohled na život, zaujímá postoj a přijímá život z perspektiv nadosobních a také plných naděje a milosti (kairos). Ladislav DVOŘÁK (1. prosince 1920 v Krásněvsi u Velkého Meziříčí – 22. června 1983 v Rokycanech), básník, prozaik. Roku 1943 odmaturoval na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí. Od srpna téhož roku do května 1945 byl nuceně pracovně nasazen v továrně Avia v Letňanech u Prahy. V květnu 1945 se aktivně účastnil pražského povstání na barikádách. Od roku 1945 studoval na Filosofické fakultě UK bohemistiku a filosofii, později srovnávací literatury. Když nedlouho po únorovém puči začaly na vysokých školách probíhat tzv. studijní prověrky, které ve skutečnosti zjišťovaly loajalitu k novému režimu, odmítl se jich zúčastnit a studium v důsledku toho nedokončil. V letech 1949–1950 pracoval jako pomocný dělník v pražských podnicích Motorlet a Posista. V červenci 1949 krátce ukrýval u sebe v bytě v Bartolomějské ulici celostátně hledaného básníka, prozaika a později významného ekonoma Jana Tumlíře, který prchal na Západ po útěku z pracovního tábora. Od konce ledna 1950 získal zaměstnání sortimentáře v antikvariátu podniku Orbis v Železné ulici v Praze. V listopadu 1950 se oženil s Věrou Batistovou, pozdější významnou překladatelkou z francouzštiny. V letech 1951, 1952 a 1955 se jim narodily děti Marie, Ladislav a Klára. V září 1951 nastoupil jako dělník v ČKD Dukla Karlín, po zaškolení na zámečníka odešel do Rudého Letova Letňany, kde pracoval do roku 1956. V letech 1956–1966 byl zaměstnán jako technický úředník v Praze v národním podniku Potrubí, 1966–1968 jako redaktor propagačního oddělení nakladatelství Orbis, 1968–1969 redaktor nakladatelství Horizont. V letech 1970–1977 pracoval jako knihovník, samostatný pracovník a později odborný pracovník Slovanské knihovny v Praze. Po podpisu Charty 77 byl z knihovny v únoru 1977 propuštěn. V letech 1977–1978 byl zaměstnán jako strojírenský dělník v továrně Ergon a poté až do odchodu do penze v roce 1982 jako tiskárenský korektor. – Básně publikoval v knihách Kterési noci (soukromý tisk 1952), Kainův útěk (Československý spisovatel 1958), Vynášení smrti (ČS 1965), Obrys bolesti (Mladá fronta 1966), Srdeň (ČS 1969) a Hle nyní (samizdat 1980). Souborně vyšly samizdatově ve svazku Dílo I. Básně (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem Kainův útěk–Vynášení smrti–Obrys bolesti–Srdeň–Hle nyní (Český spisovatel 1994). Výbor s názvem Stromy uspořádala Věra Dvořáková (BBart 2004). – Povídky byly uveřejněny ve svazcích Ledňáček neodlétá (Lidová demokracie 1962), Nelidský kůň (ČS 1966) a Šavle meče (Edice Expedice 1983, Rozmluvy 1986), který vznikl spojením a rozšířením souborů Jak skákat panáka (Edice Petlice 1975) a Šavle meče (Edice Petlice 1979, 1980). Souborně vyšly povídkové knihy v samizdatovém svazku Dílo II. Prózy (1984, ed. Jan Lopatka a Věra Dvořáková) a tiskem, rozšířeny o povídky nezařazené do knih a výběr fragmentů z pozůstalosti, s názvem Jak hromady pobitých ptáků (Torst 1998, ed. R. Krumphanzl). Svazek Sentence (Revolver Revue č. 41/1999, Triáda 2020) obsahuje deníkové záznamy a úvahy. – L. Dvořák je autorem knížek pro děti: Barunčina babička (SNDK 1958), Z modré konvičky prší na Žofín (SNDK 1962), Kam chodí slunce spat (SNDK 1963), Jak si hrají tátové (SNDK 1964), výbor z předchozích čtyř dětských knih Nejmenší větrný zámek (SNDK 1967), Omluvenky pro žáky poškoláky (Albatros 1972), Pohádky maminky Mateřídoušky (Orbis 1973), Krik a Krak (Artia 1974), Podzimek jde do školy (Orbis 1974), O pejskovi, který se hledá (samizdat 1978).