Kazantzakisovo dílo Spasitelé Boha přináší svérázný druh duchovních cvičení ve snaze o poznání Boha a je velmi důležité pro pochopení jeho myšlení a tvorby.
Povinností Spasitele Boha neboli člověka je, aby se připravil dříve, než se vydá na cestu k vlastnímu cíli. Před ním je namáhavé stoupání vzhůru, které má pět stupňů v podobě duchovních cviků - rozjímání, vyložených v pěti stejnojmenných kapitolách: Příprava, Pouť, Vidina, Konání a Ticho. Po přípravě, kdy už stanovil své povinnosti, člověk může žít a tvořit, opilý tragickou radostí - heroismem, čímž se potírá protiklad naděje a beznaděje a vydává se na cestu, napíná se ze všech sil a sleduje odvěké Volání, které ho žene k vzestupu a čím dál tím více on rozšiřuje své vědomí. Nakonec se mu odhalí onen Neviditelný, který prostupuje veškerou hmotou - od zrnka prachu až po Mléčnou dráhu - a zbavuje ji nehybnosti.
Kazantzakisovo chápání Boha se vyvíjelo od tradičního křesťanského vědomí, pod vlivem naturalistických myšlenek Darwinovy teorie vývoje a pod významným vlivem Bergsonovy filosofie, ve které je élanvital řídicím principem, životní energií, která stoupá vzhůru a hledá nové výrazy své kreativity. Bůh je právě onen tvořivý vývoj. Jeho pojetí jako síly přítomné v hmotě a ve všem, co se z hmoty vyvíjí, svědčí o nedualistickém pohledu na svět a božství. Vše je jedno! Duch a hmota neexistují odděleně. Toto učení nacházíme i v upanišadách a v indickém filosofickém směru advaita védánta, který Kazantzakise také ovlivnil. Bůh neboli člověk má povinnost bojovat, usilovně stoupat vzhůru, nietzscheovsky hrdě se povznášet nad víru v dobro a zlo, osvobozen od strachu i naděje.