Když jsme se Zdeňkem Potužilem promýšleli skladbu jeho knihy Život je krátký jak prásknutí bičem, snažili jsme se, aby obsahovala texty nejrůznějších žánrů: soupisy jeho prácí pro divadlo i televizi, pohledy divadelních vědců a kritiků na jeho režijní dílo, vzpomínky Zdeňkových přátel i jeho memoárové, beletristické a publicistické texty vlastní. Oddíl s názvem Lyrika jsme do výsledné podoby knihy nakonec nezařadili z důvodu velkého rozsahu svazku.
Vychází-li nyní po letech samostatně díky obětavosti a pečlivosti Dany Tučkové, vstřícnosti a laskavosti Barbory Solperové a nakladatelskému nadšení Milana Hodka, je to jen dobře. Máme v rukou Zdeňkovo svědectví o sobě samém a lidech jemu blízkých, na jehož upřímnost a pravdivost se můžeme spolehnout.
Je paradoxní, hovoříme-li o spolehnutí se u knihy s názvem Teorie nespolehlivosti. Přesto tomu tak je. Jak ten název vznikl? Jistě jako slovní hříčka, humorná parafráze názvu klíčové prozaické summy Zdeňkova milovaného básníka Ivana Diviše Teorie spolehlivosti.
Ten nový název ale vypovídá něco i o Zdeňkovi samém: copak vůbec lze být spolehlivý při tak bouřlivém, živelném, rozháraném, tvořivostí i divokostí naplněném životě?
Lze být a zůstat spolehlivý v napětí mezi mánií a depresí, kdy to, jaký jsem dnes, už zítra vůbec nemusí platit? Poznal jsem Zdeňka na vrcholu tvůrčího nadšení, kdy mu jeho energii a nápady mohl závidět úplně každý, a slyšel jsem ho plakat zoufalstvím ve chvílích, kdy byl zcela na dně. A přesto, dovoluji si tvrdit, na něho bylo spolehnutí. Bylo se možno spolehnout na jeho otevřenost a upřímnost, na to, že nic nepředstíral, že nelhal a s nikým kvůli svým vnitřním stavům nemanipuloval. Jaký Zdeněk je, takového ho v jeho textu najdeme. Je to chvílemi drsné čtení, ale je to výpověď pravdivá. Nestylizovaná a nezasažená autocenzurou. Díky Zdeňkovi za ni. Jan Šulc.