Jakým způsobem je narativní text schopen uchopit, zprostředkovat a vynalézt fenomén beztvarosti, doposud spojovaný výhradně s oblastí výtvarného umění? Jakkoli to může daný pojem evokovat, beztvarost neoznačuje absenci, likvidaci či abstraktní redukci konkrétních forem, nýbrž akt tvořivé deformace, proces rozpohybování forem a událost, jež vizuální i textuální formy umisťuje na hranici viditelného a neviditelného, známého a neznámého, přítomného a nepřítomného. Kniha Tomáše Jirsy pojednává o setkání subjektu s beztvarostí a jeho důsledcích, jak je uchopuje moderní světová literatura dvacátého století, a snaží se odpovědět na otázku, jakými prostředky afekty a vizualita tvarují jazyk, příběh i čtenáře.