Dlouhá cesta 1. světovou válkou začala pro Josefa Lacinu v srpnu 1914 na libereckém nádraží odjezdem na frontu do Srbska. Jako mnoho z českých vojáků však nebyl nadšen představou boje se slovanským národem. Pokoušel se proto přejít do zajetí, což se mu v prosinci 1914 podařilo. Relativně poklidný život válečného zajatce pracujícího v textilní továrně zhatila v říjnu 1915 nová ofenzíva Centrálních mocností a zhroucení srbské armády, které následovala jedna z největších tragédií Velké války - ústup přes albánské hory za nepříznivých klimatických podmínek a s minimálními zásobami. Tato "Srbská Golgota", která si vyžádala kolem 250 000 obětí z řad vojáků i civilistů, pro Josefa Lacinu a další přeživší zajatce skončila na neméně nehostinném italském ostrově Asinara. Následoval převoz do Francie a práce v chemické a zbrojní továrně. Na počátku roku 1918 vstoupil do formující se čs. armády a stal se příslušníkem 21. střeleckého pluku. Účastnil se s ním všech bojů na západní frontě, včetně slavné bitvy u Terronu v říjnu 1918. Jeho kolo vojny se zastavilo v únoru 1919 po bojích na Těšínsku.