Na podzim roku 1977, po dramatických událostech "roku Charty", sepsal Václav Havel reportáž líčící první hodiny Prohlášení Charty 77, následné vyšetřování, čtyřměsíční vyšetřovací vazbu, kterou na něj uvalil komunistický režim, propuštění a posléze mučivé sebezpytování. Jak Havel uvádí v Dálkovém výslechu, asi stostránkovou reportáž někam ukryl a "už dávno nevím, kde je. Třeba ji někdy najdu".
Za svého života už reportáž nenašel, ale objevila se v pozůstalosti jeho blízkého přítele Zdeňka Urbánka, kde ji nalezl jeho vnuk David Dušek. Text, který má do značné míry fragmentární povahu, z největší části zrekonstruovala a nyní vydává Knihovna Václava Havla.

V původní osnově, která je součástí rukopisného nálezu, Václav Havel počítal s několika doprovodnými eseji jiných autorů na témata, kterými se v textu zabývá. V tomto duchu je i vydávaný soubor doplněn eseji Anny Freimanové, Petra Blažka, Davida Duška a Michaela Žantovského, který je zároveň editorem celého svazku. Anna Freimanová se zabývá divadelními souvislostmi Havlova textu, zejména zřejmou a přiznanou inspirací k sepsání faustovského Pokoušení. Historik Petr Blažek odpovídá na otázku, kterou si Havel klade ohledně vyšetřovatelů, kteří ho v roce 1977 dostali na starost - "kdo to vlastně jsou: co znamenají? Proč jsou?". David Dušek přispívá osobní vzpomínkou na počátky Charty a její iniciátory z perspektivy osmiletého dítěte. Konečně Michael Žantovský se zabývá Havlovými morálními dilematy roku 1977 a snahou o jejich řešení.