O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: „Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju.“