Básnická prvotina Venduly Vartové-Eliášové má vzhledem k tomu, jak pozdě vychází, nutně průřezový charakter. Ukázkou je v ní zastoupena nejranější tvorba, verše odrážející vytržení z krajiny dětství a stesk po domově při pobytu v zahraničí i básně reflektující čas po návratu, který jako by tu mezitím proběhl zbrkle a svévolně a autorku postavil, trochu překvapenou, až před hranici jejího osobního poločasu.
Devizou pozdního básnického debutu je formální mistrovství, k němuž měla autorka příležitost dozrát. Překonala nejen stadium rozpačitého hledání výrazu typické pro juvenilie, ale dokázala se současně vyvarovat odosobněného naplňování osvědčených schémat, které trvale hrozí básníkům zamilovaným do vlastní řemeslné zručnosti. Její verš je pevně ukotvený v konkrétním obraze a současně svobodný jako list unášený větrem básnické intuice.