Pro mnohé čtenáře Václava Daňka, autora dnes už úctyhodného díla povýtce expresivní a milostné lyriky, budou tahle jeho veskrze satirická Žihadýlka určitým překvapením. Ve svém básnickém světě se autor sice nikdy neuzavíral, ale občanské postoje s obavami o ztrátu paměti a znovu nabyté svobody dosud ve společenskokritických textech nevyjadřoval v tak širokém spektru až proklamačně.
Pod taktovkou vůdců zas už zpívá nenávist, do ideí cpe se všivák, bezpráví je na postupu a básníci mlčí, stěžuje si autor a zároveň označuje otupělou lhostejnost jako spolupachatele všeho zla. Žihadýlka jeho satirických básní, především zde dominantních epigramů, zasahující spoustu oblastí a sfér současného člověčího konání včetně života intimního, se před komickými přestřelky leckdy jen úsměvně stahují, ale klasicky odporné terče jakéhokoli nešvaru bodají bez milosti.