Pesachový příběh tak, jak ho líčí text hagady, připomíná události, které stály v základu samotné existence Izraele jako svébytného národa, tedy vyvedení z egyptského otroctví Hospodinem, B-hem Abrahama, Izáka a Jákoba. Jeho vypravěči i posluchači jsou již po generace ti, kteří dbají v Tóře založeného příkazu, který je též mottem výstavy pesachových hagad ze sbírek Židovského muzea v Praze. Vítězný boj o svobodu po boku s Hospodinem je hlavním motivem svátku, a ačkoli tento příběh mluví o celém Izraeli a konkrétním otroctví egyptském, přesto jsme jasně pobídnuti k uchopení výslovně osobního, personálně hlubšího a bytostně aktuálního rozměru celé události, neboť je psáno: "...pro to, co pro mne Hospodin učinil, když jsem vyšel z Egypta" (Ex 13:8). Tento imperativ osobní, byť ve zpřítomnění zjevující se bezprostřední účasti na pesachovém dramatu, v každé generaci opakovaně tvoří či obnovuje pouto s tradicí a vřazuje jedince do kolektivní zkušenosti Izraele. Prostřednictvím připomínky pesachového příběhu je konstituována nejen nadčasová jednota veškerého židovstva, ale též je akcentován čistě personální aspekt události: přitakání existenci osobní zkušenosti nesvobody, ať tato pramení z jakýchkoli příčin. V tomto smyslu celá oslava svátku Pesach nechává povstat dualismu svobody mýtické, která je důsledkem Hospodinovy intervence ve prospěch Izraele a aktuální nesvobody individuální, kdy každý z nás prodléváme ve svých vnitřních galutech, soukromých Egyptech, spoutáni okovy, které jsme si sami ukuli, však o nic méně tíživými. Uchopme tedy jedinečnou příležitost a proměňme oslavy svátku Pesach nejen v připomínku utrpení a křivd, oslavu znovunabyté svobody Izraele a vyjádření naděje a očekávání, ale též jako všelidskou výzvu k vykročení z naší pohodlné iluze svobody osobní ke svobodě pravé, transcendentně podmíněné, tak jedinečně ztělesněné ve svrchovaném aktu B-ží milosti, jak jej vypravuje historicky zajímavý, literárně půvabný, nábožensky závažný a ducha posilující text pesachové hagady.