Strakova poetika rezonuje s prostory, které jako by byly přímo symboly míjení a pomíjivosti: hotelové pokoje, kavárny, noční bary, nádraží, vlaková nástupiště.
Pocit vyprázdněnosti, bezvýchodnosti, absence zřetelného, "uchopitelného" smyslu naší existence - a tedy implicitně zároveň hledání takového smyslu - vyvstává v chladných, monotónně se opakujících scénách či momentkách, odehrávajících se ve stále stejných kulisách, ještě naléhavěji.