V románu Pavana za mrtvou infantku vypráví Libuše Moníková slovy Francine Pallasové svůj příběh emigrantky, příběh ženy, která odešla roku 1968 z Prahy. Celým textem prostupuje pocit odcizení a zranitelnosti, vzpomínky na Prahu a na české pověsti. Na univerzitě Francine přednáší v seminářích o Arno Schmidtovi, Franzu Kafkovi a ženské literatuře. Bolest nad ztrátou Prahy, každodenní drobná zraňování, zakrnělé pozůstatky minulé, ale ještě ne zcela odeznělé války, jež se objevují v podtextu a jež Francinin odcizený, vše do podrobností rozebírající pohled nemůže přehlédnout - to vše se záhy lokalizuje v kyčelních bolestech.