Sté výročí vzniku Československa podnítilo několik historiků všech generací k sepsání netradičních kritických úvah. Jejich cílem není ani herostratovsky umenšovat národní sebevědomí "bouráním mýtů", ani se lacině podbízet ideologicky laděným nacionalistickým oslavám. Nejde konečně ani o to, zastínit rozbor problému záplavou "událostních faktů", jak je v české historiografii stále ještě dost rozšířenou praxí.
Některé z předkládaných studií zvažují, jakou hodnotu bylo a je možné z perspektivy někdejších aktérů i soudobých badatelů připisovat vzniku samostatného národního státu. Jiné se ptají, nakolik byla a je vedle ideálu "hodnoty svobody" brána v potaz také hmotná i nehmotná "cena" zaplacená za nezávislost národa.
Často se říká, že republika byla nezralým projektem, resp. že obyvatelstvo nebylo zralé pro státnost, hovoří se rovněž o nepřipravenosti, "nesamozřejmosti" národní existence. Snadno však lze doložit, že ona kritizovaná "nevyzrálost" i nesamozřejmost byly typologickými charakteristikami všech téměř dvaceti národních států, které v Evropě ve 20. století vznikly jako vyústění národního hnutí. Panuje konsenzus, že mezi nimi hodnoty demokratického a relativně prosperujícího Československo rozhodně obstojí.

Bylo ustavení národního státu vždy a všude výsledkem dlouholetého úsilí národní politiky? Kde hledat jeho počátky v českém případě?
Přeceňujeme či nedoceňujeme hodnotu "svobody národa"? A co jí rozumíme?
Jaký byl vzájemný vztah národního státu a nadnárodních institucí, jako jsou katolická církev či internacionalistické socialistické strany?
Jak se změnilo postavení příslušníků židovské menšiny a s čím se identifikovali?
Jaké perspektivy má národní stát v současné etapě globalizace?
Má smysl hledat nějaké alternativy ke zrodu národního státu?