Mladí bývají neklidní. S Natálií Kocábovou (1984) tomu nebylo jinak: prvotina v osmnácti, ve třiadvaceti pět knížek. K tomu sex, drogy a rock'n'roll. Kdysi jsem o ní napsal do Respektu: Rychle napsat, rychle vydat - a další. Natálie rychle psala, rychle vydávala, ale pak se začala "propisovat": s druhou knihou poezie (Někdo je v domě) a třetí prózou (Růže) došla sobě nadosah.
Tempo zvolnilo, ohlasy a stylizace zčásti opadaly, křeč vzpoury proti všemu metamorfovala v jedinečné chvíle údivu a pokory. Změnily se "stravovací návyky": lehké maso postmoderny, kterým Natálie krmila agresivní vnějškovost svého psaní, vystřídal krvavý biftek vlastního života. Snění a fantazie vypověděly službu krátkodechým účelům a sblížily se s realitou. Iracionální se umazalo o konkrétní.
Šestá kniha, The Dark Side of Prague, je toho očitým svědkem: pod vrstvou křiku citlivost, za vztekem milostnost, za nenávistí láska. Kulisy globální, aktéři v pohybu za svým stínem. Hledají tajemství světa a nastavují přitom obě tváře. A kdo hledá, najde: ostrovy harmonie vyplavené na hladinu chaosu.

Radim Kopáč