Kniha se na příkladu Filmového studia Barrandov zabývá cenzurou v Československu v letech 1962 až 1970. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu rekonstruuje základy filmového cenzurního systému a odhaluje vztahy mezi představiteli Československého filmu, Filmového studia Barrandov a cenzurních institucí jako Hlavní správa tiskového dohledu nebo Ideologické oddělení ÚV KSČ.
Pojem cenzura neužívá autor, Lukáš Skupa, v jeho tradičním významu, tedy ve smyslu restriktivní instituce, která zakazuje a maří umělecké záměry.
V duchu tezí tzv. new censorship chápe cenzuru naopak jako proces komunikace v podobě vyjednávání různých členů rozptýlené cenzurní soustavy, a narušuje tak obvyklé představy o zlých cenzorech na jedné straně a poškozených tvůrcích na straně druhé.