Kniha Pašeráci knih se opírá o rozsáhlý průzkum archivních materiálů a vzpomínky pamětníků. Popisuje téměř neuvěřitelnou historii čtyřicítky vězňů z vilenského ghetta, kteří zachránili tisíce vzácných židovských knih a rukopisů před nacisty a pak i před sovětskou mocí. Tito lidé byli členy tzv. "papírové brigády", kterou nacisté sestavili z židovských literátů a intelektuálů a která měla za úkol třídit uloupené knihy, ty nejcennější přepravovat do Ústavu pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem a ostatní posílat jako makulaturu do blízkých papíren. Členové "papírové brigády" však řadu těch vůbec nejcennějších knih a archivních materiálů navzdory hrozbě okamžitého zastřelení propašovali zpět do ghetta a ukryli je v podzemních úkrytech.

Po osvobození Litvy se ti nemnozí z nich, kteří přežili válku, do Vilna (Vilniusu) vrátili a ukryté poklady vykopali. Brzy však byli konfrontováni s antisemitismem sovětského režimu reprezentovaného ve Vilniusu Michailem Suslovem, pozdějším ultrakonzervativním členem kremelského politbyra. Ke svému zděšení se stali svědky nového ničení židovských památek a písemností, jež si s tím německým v ničem nezadalo, a zjistili, že knihy zachráněné před Němci bude potřeba zachránit znovu. A tak začalo nové, neméně nebezpečné kolo pašování knih, tentokrát přes hranice Sovětského svazu, do Polska. Tam však knihy dorazily právě v době vzedmuté vlny antisemitského násilí a kieleckého pogromu, při němž bylo zavražděno 37 Židů, takže nezbývalo, než knihy zachránit ještě jednou.