Stále pozorujeme okolí, ale zůstáváme v naprostém klidu. V okamžiku, kdy se díváme, zda nás někdo nemůže ostřelovat z vyšších pater domů, objevujeme skupinu „?Ivanů“, která se rychle přemísťuje přes přehledné ruiny jednoho domu a ukrývá se za zdí jiného. Poté nás zpoza rohu pozorují. Stále zůstáváme v klidu, takže se asi domnívají, že jde o opuštěný tank. Celých 10 minut uply­nulo v naprostém klidu. Náhle nám na zadní pancíř zabubnovala kulometná dávka a ihned poté slyším velitele tanku?: „T-34 na šesté, vzdálenost 450 metrů, nabít protipancéřový!“ Protože máme zhasnutý motor, je zcela zřetelně slyšet velitelův hlas?: „?Heck­manne, startuj, startuj?!“ Spolu se Sanderem rychle otáčíme věž ručně doleva, abychom zachytili cíl. Sovětský tank se objevuje za námi, vyjíždí zpoza krytu domovní zdi a otáčí věž směrem k nám. Hned poté, co řidič nastartoval, šlapu na pedál ovládání servomotoru a naše věž se otáčí dozadu rychleji. Zlomky vteřiny rozhodují o všem. Přes okulár zaměřovače sleduji, jak se ruský tank postupně objevuje, stačí mi pohled na jeho motorovou část vzadu. „Teď??!?“ Tisknu spoušť. Ve stejném okamžiku však vidím záblesk výstřelu z kanónu T-34. Sovětský protitankový granát nás však míjí, kdežto můj směřuje přímo doprostřed motorového prostoru. Z cíle vychází kouř, můj výstřel byl přesný. Jen nám v uších do­zní hluk našeho výstřelu, když T-34 vybuchuje. „?Ivan“ měl prostě slabší nervy než my a poněkud se ukvapil. Zničením sovětského tanku jsme zastavili další pokus o vlom do naší obrany, takže se můžeme vrátit. Vidíme, že sovětský výstřel přerazil sloup reklamy hned vedle nás. Ze srdce nám spadl obrovský kámen. Naše životy visely na vlásku. Jsme všichni vylekaní, když si uvědomujeme, jak blízko jsme byli smrti. Richard Siegert Narozen v roce 1922 v Úštěku v dnešním Ústeckém kraji. Město bylo v říjnu 1938 na základě mnichovského diktátu okupováno Německem a začleněno do Německé říše jako součást říšské župy Sudety. Jako říšský občan byl Richard Siegert počátkem roku 1941 po­volán do Wehrmachtu, v němž nejprve pro­šel základním výcvikem pěšáka. Vzhledem k zájmu o automobilní techniku byl poslán do kursu řidičů obrněných automobilů, a poté byl zařazen do 108. oddílu tankových granátníků v Drážďanech. Po německém útoku na Sovětský svaz (operace Barbarossa) se jeho oddíl nacházel v sestavě 18. tankové divize. Jako řidič obrněného transportéru SdKfz 251 se zúčastnil bojových akcí na středním úseku východoevropského válčiště a dostal se až do oblasti ruského města Orel. Jako řidič obrněného transportéru působil i v dalších měsících, prodělal několik reorganizací a v sestavě divize se zapojil do desítek bojových akcí k udržení německých obranných linií v prostoru tzv. vjazemské kapsy. Na jaře 1943, po předchozím speciálním dělostřeleckém výcviku, byl přemístěn k 664. oddílu těžkých protitankových děl, nacházejícímu se v prostoru Vitěbska. Jako mířič samohybného protitankového děla Hornisse se zapojil do těžkých střetů se sovětskými tankovými jednotkami. Během těchto bojů bylo jeho vozidlo poškozeno sovětským T-34 a on sám zraněn. V létě 1944 se mu podařilo uniknout z obklíčení německých jednotek v prostoru Vitěbska a spolu s ustupujícími německými jednotkami se dostal do Východního Pruska. Během bojových akcí u Tylže byl těžce raněn. Na palubě dopravní lodi General von Steuben byl evakuován přes Balt do Štětína, a poté byl odeslán do vojenské nemocnice v Durynsku. Po vyléčení zranění byl v lednu 1945 opět odeslán do pole a měl se hlásit u své jednotky, nacházející se stále ve Východním Prusku, ovšem podařilo se mu dostat pouze do Poznaně, další cestu znemožnil rychlý postup sovětských tankových jednotek od Visly k Odře. Byl zařazen do improvizovaných jednotek, které měly bránit „Pevnost Poznaň“ a stal se mířičem osádky jediného ve městě se nacházejícího těžkého tanku PzKpfw VI Tiger. Po kapitulaci Poznaně se dostal do sovětského zajetí a čtyři a půl roku se nacházel v několika sovětských zajateckých táborech. Po propuštění odjel do Spolkové republiky Německo a žil v Hindelangu v německých Alpách. Svoje vzpomínky na poslední válečné dny a dny zajetí sepsal během týdenního po­bytu v nemocnici v roce 1962, poprvé byly knižně vydány v roce 1986, a to veteránským spolkem Hilfsgemeinschaft ehemaliger Posenkämpfer.